"Jsem Melly." představila jsem se, aby to nebylo ještě trapnější, než už to je. "Hezky zpíváš." pochválila jsem ještě. "Díky," zazubil se "já jsem Niall." pořád se usmíval. "Tak zase ahoj." řekla jsem na rozloučenou, protože jsem si uvědomila, že rudnu. Rychle jsem zalezla za křoví a odplížila se zpět na balkon. Měla jsem štěstí, že pokoj byl v přízemí, tudíž to byla spíš terasa, než balkon. Zase jsem si sedla do křesílka a nasadila si sluneční brýle. Ten kluk mi připadal něčím zvláštní. Nakonec jsem ho nechala být a propadla se do polospánku. Zdálo se mi, že ležím na pláži, někde v řecku u moře a slyším hlasy, ale nemohu otočit hlavu, abych se podívala, kdo to mluví. Jsou to nějací kluci, mají krásné hlasy, zvlášť jeden z nich mne upoutá. Je z nich nejhlubší, přesto krásně melodický. Pak utichnou a já usnu docela.
Když se probudím, slunce je za mraky a je mnohem chladněji. Nejspíš bude pršet. Radši se rychle zvednu a zabíhám domů akorát když začnou padat první velké dešťové kapky. Až tady, doma, si vzpomenu na svůj sen. Ale..co když se mi to nezdálo? Přestanu nad tím přemítat a začnu vybalovat kufry, které jsem předtím nechala válet se na zemi, kvůli balkonu. Hned jak mám vybaleno, pustím si v televizi nějaký hudební program, ani nevím jaký. Vlastně..ani mne to nezajímá. Lehnu si na postel, koukám do stropu a užívám si ten pocit, který ve mě vyvolává hudba.Jako by se v mém srdci vlnili plameny ohně. Jako by celým mým tělem protékali tóny písně. Jen když hrála hudba cítila jsem se doopravdy živá a šťastná.
"Mell!" Probere mne ze zasnění hlas mého otce. "Melánie!" ozve se znovu. "Už běžím!" křiknu a rychle vypnu televizi. Hodím na sebe mikinu a jdu se podívat, co se děje. "Je oběd." usměje se mamka. Kouknu se na hodiny. Je právě půl druhé. Nezvyklé, napadne mne. Jsem trochu nabručená, že mi překazili hudbu, ale nedávám to na sobě znát a mile se usmívám. "Ňam! Palačinky!" vyjeknu, když uvidím své oblíbené jídlo. No dobrá, přiznávám, skoro každé jídlo je mé oblíbené.
Když jsem shltla vše, co bylo na talíři, mamka se ustaraně zadívala ven. "Je škoda, že nemůžeš jít ven. Určitě jsi se chtěla vidět se všemi těmi kamarádkami, že?" Kývla jsem hlavou na souhlas. "Chtěla jsem zajít hlavně ke Kate, ale pořád je na tom nákupu. Nevadí, zajdu k ní jindy." usměju se na mámu, když vidím, že je z toho vážně smutná. Já vím, má mě jen ráda, ale občas je to prostě až moc.
"Půjdu do pokoje." ohlásím a běžím zpět za svou milovanou hudbou. Zase pustím televizi a užívám si toho pocitu štěstí. Ale dnes mne musí pořád něco vyrušovat. Po chvíli přijde mamka, že přijela Kate. Nechtělo se mi odmítat, tak jsem se zvedla a šla.
"Ahoj!" křičela na mne Katy už z dálky, já jí pozdrav oplatila zamáváním a přidala jsem do kroku, protože stále silně pršelo. Obejmuli jsme se a hned běželi do domu. V jejím podkrovním pokoji bylo jako vždy krásně uklizeno a čisto. Jako vždy, když jsem tam byla jsem jí to pochválila a sedla si na bílou koženou sedačku. Ona si sedla vedle mne a okamžitě se zeptala: "Tak co kluci?" a zvědavě se usmála. Pokrčím rameny. "Nic. Pořád jsem zamilovaná do Petra a on mě pořád nechce. Jak jinak." zasměju se, v srdci však cítím bolest.
"Aha." kývne "Viděla jsi už nové sousedy?" mrkne na mne.
"Ono jich je tam víc?" překvapeně vykulím oči.
Zasměje se "Jo, pět."
"Pět?" překvapeně vypísknu a ještě víc vykulím oči.
"Měla by to být nějaká kapela, či co." usměje se ona a víc se uvelebí na sedačce. "Hmm..." zabručím v odpověď a kdoví proč zase myslím na to, co zpíval ten blonďák. Byla to hezká melodie a i ty slova mi něčím připadali zajímavá.
"Na co myslíš?" ptá se hned zvědavě, když si všimne změny v mém výrazu.
"Nic, jen zase..On." řeknu jí lež a pokrčím rameny. "Aha." smutně se ona usměje. Nakonec se rozhodnu už jít. Jenže domů ještě nemůžu, venku prší. Když teď přijdu, mamka bude dělat výslechy, proč jsem doma tak brzy. Je už sedm a všude v okolí už mají zavřeno, ale tady na ulici zase zmoknu a bude to také nápadné. Nakonec se rozhodnu schovat se u vedlejšího domu pod okap. Není to nic moc, ale prší tam méně, než na místě, kde jsem byla předtím.
Chvíli tam stojím, pak uslyším zavírat se dveře a rychlé kroky. Když se tím směrem otočím, nedokážu se pohnout. Je tam kluk. Ale ne ledajaký kluk. Krásný kluk s kudrnatými vlasy a jde přímo ke mě. "Ahoj." usměje se, když mne tam vidí. "E..a..ahoj." vykoktám. "Proč tu mokneš?" zazubí se. "Já-já nemůžu domů." řeknu a začnu si v duchu nadávat, kvůli tomu, ža ani neumím mluvit. On je očividně zvyklý. "Pročpak?" zeptá se.
"Mamka si myslí, že jem u kamarádky, problém je, že ta kamarádka neexistuje." řeknu a oddechnu si, že jsem se nezakoktala. Už mi to mluvení trochu jde.
"Aha." chápavě se usměje. "Nechceš jít ke mě? Tady akorát nastydneš." překvapí mne.
"Tak..tak dobře." přikývnu a následuju ho do domu. Má to tam krásně zařízené, luxusní nábytek, drahé vybavení. Je vidět, že nouzí netrpí. "Týjo..." obdivně vydechnu a rozhlédnu se po domě. On se zase jen tak krásně usměje. Má opravdu nádherný úsměv a mě dělá čím dál tím větší problém mu odolat. Nejsi tu, aby jsi s ním spala, vždyť tě ani nechce, napomínám se v duchu, ale stejně se nedokážu ubránit představě, jaké by to bylo, líbat se s ním. "Promiň, zapoměl jsem se představit, jsem Harry." napřáhne ke mě ruku. Stisknu nabízenou pravici a řeknu své jméno. "Vím kdo jsi," znovu mne překvapí. "Niall o tobě mluvil."
"Vážně?" podivím se.
"Ano, říkal něco o krásné sousedce se zelenýma očima." Zasmál se a pokračoval do další místnosti. "Pojď dál a udělej si tu pohodlí." křikne na mne a zmizí kdesi v útrobách domu. "Tak ok.." zamumlám si pro sebe a jdu do další místnosti. Je to jakýsi obývák a zeje prázdnotou. "Pohodlí, tak pohodlí." zase si zamumlám pro sebe a rozvalím se na sedačku. Najdu i ovladač a zapnu televizi. Asi po pěti minutách mne vyruší kroky. Když se otočím uvidím akorát Nialla, který vchází do dveří, tam se ale zarazí s bagetou na půl cesty od úst a zírá na mě. "Ahoj." usměju se na něj, jako by to bylo naprosto normální, že se jim rozvaluju v obýváku. "Eh..čau." oplatí pozdrav. "Co tu děláš?" nakonec se zeptá.
"Já? Válím se na vaší sedačce a koukám na televizi." ušklíbnu se. Předchozí nervozita je nějakým zázrakem pryč a vystřídá jí drzost. Zasměje se. "To bych vážně nepoznal. Díky." Oplatím mu dalším drzým úsměvem. "Můžu si sednout?" zeptá se pak. Trochu udiveně na něj pohlédnu. "No to by jsi měl vědět ty. Já tu nebydlím." Zase se zazubí a sedne si vedle mě. Já se trošku stáhnu, aby si tam vůbec mohl sednout. Po chvilce kuchyní projde další kluk. Ještě ho neznám, ale co mě udiví víc - jeho vypracovaný hrudník. Nejspíš o mě nevěděl a tak se nenamáhal obléci si triko a v klidu šel dál. "Wow." řeknu, když odejde a naprosto zapomenu, že vedle mě sedí Niall. Všimnu si ho, až když se začne smát. "Jé, promiň. Ty jsi tu taky." usměju se. Když se trochu uklidní, sdělí mi, že to byl Liam. Nakonec mi i prozradí jména zbylých dvou kluků. Louis a Zayn. "Nepředstavíš nás?" zeptám se po chvilce. Přikývne a tak se nechám vést kamsi do domu za ostatními.
Vyjdeme do patra a on zaklepe na jakési dveře. "Louisi? Máme návšťevu!" křikne. Po chvilce se ozve z pokoje rámus. "Co to bylo?" zeptám se potichu Nialla. Ten jen s úsměvem pokrčí rameny. Tak čekám. Pak se otevřou dveře a v nich stojí celkem pěkný kluk v pruhovaném tričku a džínách. "Ahoj." usměje se na mě a v jeho výrazu je vidět překvapení. "Nazdar. Já jsem Melly." oplatím úsměv a nastavím ruku. "Louis." stiskne mi ruku. "Já vím." zazubím se. "Tak..já musím ještě uklízet." omluví se a zavře. Dojde mi, že to je ten krásný hlas, který jsem slyšela ve snu. No, nebyl to sen.
Niall mne táhne dál chodbou až zaklepe na další dveře. Otevře je skoro okamžitě opálený kluk s krásnýma oříškově hnědýma očima. "Čau." zazubí se potěšeně. "Já jsem Zayn." I já se představím a chci jít dál. "Už jsi viděla všechny." zastaví mne Niall. "Tam je už jen Harryho pokoj a s tím už se nejspíš znáš, navíc mám takový pocit, že tam není. Říkal něco o sprše." Přikývnu tedy a jdu zase dolů. Cestou potkáme Liama, pořád bez trička. "Ehm..ahoj." usměju se. Překvapeně pozdraví a okamžitě se začne omlouvat, že nemá triko. Po krátkém rozhovoru pokračujeme dolů, kde si zase sednu na sedačku a pustím si hudební program. Najednou uslyším až podivně známé hlasy. Prudce zvednu hlavu a podívám se na obrazovku.