Když jsem si doma udělala chvilku klidu, začala jsem přemýšlet nad dnešním večerem. Slovo ‘Menší párty’ mi nahnalo pocit nejistoty. /Párty a já?/ tohle spojení mi nepřišlo jako nejlepší. „Ehm… ale v kolik hodin?“ zeptala jsem se sama sebe. Nevěděla jsem jestli Liam řekl nějaký určitý čas nebo ne. Je možné, že jsem ho přeslechla, musím uznat že v jeho přítomnosti se chovám opravdu divně. Pokrčila jsem rameny a nad touto otázkou se už raději nezabývala. Celé odpoledne jsem dělala co proto, abych vypadala co nejlépe, když na tom nikomu jinému než mě nezáleží, dokonce jsem si opět umyla vlasy, což jsem udělala před dvěmi dny když jsem se nastěhovala. Poněkud jsem váhala jestli si na sebe vzít obyčejné domácí oblečení, nebo nějaké normální jako kdybych šla ven. Nakonec jsem zvolila něco mezi tím – ne nijak moc upnuté džíny a mé oblíbené triko. Váhavě jsem se posadila na pohovku v obýváku a přemýšlela jestli už jít, nebo ne. Bylo něco málo po šesté hodině, když se po celé chodbě rozléhal drnčivý zvuk. Vymrštila jsem se z pohovky a rychlým tempem se snažila dostat ke vchodovým dveřím. Všechny místnosti jsem překvapivě proběhla bez žádného zranění, jen u kuchyňské linky mi trochu podjela noha, což jsem naštěstí ustála. U zrcadla jsem se na minutku zastavila a trochu si upravila vlasy, poté jsem konečně otevřela. Stál tam Liam s už trochu znuděným výrazem, když však vzhlédnul opět se usmál. „Ahoj, jdeme?“ zeptal se trochu stručně a lehce ukázal na protější dům. „Ahoj“ „Jasně jen si vezmu…“ zbytek věty jsem nedořekla a zmizela opět kamsi do obýváku pro kabelku. Dveře zůstaly otevřené, Liam dostal jedinečnou možnost nahlédnout dovnitř. Když jsem se vracela zpět, už si se zájmem prohlížel kuchyň. Trochu pohoršena jsem se opřela o zeď se založenýma rukama. Chvilku mu trvalo než zjistil, že stojím jen kousek od něj. Nevině se usmál a raději směřoval zpět ke dveřím. Neudržela jsem se a musela se zasmát. Ještě než otevřel dveře od jejich domu, zaváhal a radši mě upozornil „Kluci jsou tak trošku…“ na chvilku se zamyslel, sám nevěděl jak popsat jejich chování. „To je jedno… uvidíš sama“ usmál se, otevřel dveře a naznačil ať jdu první. Nejdřív jsem se trochu porozhlédla kolem sebe, pak si odložila kabelku a ohlédla se na Liama.
„Liame?“ ozval se jakýsi, pro mě neznámí, hlas.
„Ano?“ odpověděl trochu hlasitěji.
„Nevíš, kde jsem nechal…“ zarazil se v půlce věty, když společně s Liamem spatřil i mě, bylo vidět, že mou návštěvu nečekal. Byl to ten samí kluk, kterého jsem dnes zahlédla pře domem. Jeho jméno jsem si už nepamatovala. Stál uprostřed předsíně jen v boxerkách. „…kalhoty?“ dokončil svou předešlou větu když se trochu vzpamatoval. „Ehm… neříkal jsi, že budeme mít návštěvu! Ahoj, jsem Harry“ z ničeho nic se zdál nadšený. Stále skoro nahý přišel ke mně a s úsměvem mi podal ruku. „Maemi“ trochu nesměle jsem k němu natáhla ruku, měl poněkud pevný stisk. „Promiň jen… jdu najít ty kalhoty!“ ušklíbnul se a zmizel do vedlejší místnosti. „Já se o tobě tak trochu zapomněl zmínit…“omluvně se usmál a pokračoval „Takže Harryho už znáš…“ konstatoval polohlasem a vedl mě představit ostatním. Nejdřív mě zavedl do obýváku, kde se už kluci chystali na večer. Před poněkud velkým, prostorným gaučem byly rozprostřené deky a kolem naskládané polštáře. „Ahoj“ prohodily jsme s Liamem skoro ve stejnou chvíli. Každý postupně s trochou překvapení pozdravil. „Tohle je Maemi“ představil mě ještě dřív než jsem to stačila já. „Louis, ale můžeš mi říkat Lou“ představil se první z nich, který stál jen kousek o de mně. Měl úžasné modré oči, hnědé vlasy a dokonale sladký, nevinný výraz. „A já jsem Zayn“ místo podání ruky jen lehce zamával rukou. Ještě scházel jeden.„Kde je Niall?“ zeptal se Louis záměrně nahlas. Z kuchyně se ozvalo jakési zamumlání. Po chvilce se ze dveří vynořil poslední, krásný blonďák se sušenkou v ruce a poněkud plnou pusou. Když se zdálo, že konečně spolknul poslední sousto také se představil. „Promiň, já jsem Niall“ usmál se a opět se pustil do pojídání sušenky. Neudržela jsem se a musela se potichu zasmát. „Neříkal jsi, že budeme mít návštěvu…“ poznamenal Louis s jakýmsi zaujatým výrazem. „Já dívčí návštěvy rád…“ poznamenal Harry potiše a pokračoval dál do kuchyně. V jejich přítomnosti se opravdu nedalo nesmát. Po chvilce jsem se usadila na pohovku a jednoho po druhém jsem si je prohlížela. /Který z nich asi tak nemá holku?/ otázky tohoto typu se mi honily hlavou každou chvilku. Bylo zábavné si s nimi povídat, o své přítelkyni se zmínil jen Zayn. „Kde je Liam?“ zeptala jsem se s pokusem o lhostejný výraz. „V kuchyni…“ odpověděl mi Louis, opět s tím nečitelným výrazem. „Díky“ prohodila jsem s úsměvem a zaběhla do kuchyně. Liam cosi dělal u kuchyňské linky. Nenápadně jsem mu pohlédla přes rameno. „Mmm… to vypadá dobře!“ nemohla jsem si odpustit menší poznámku. Liam právě připravoval, několik misek s jídlem na večer. Trošku překvapeně se ohlédl, ale pak se uvolněně usmál a pokračoval v přípravě. Chvilku jsem postávala vedle něj opřená o linku. Nakonec nadhodil téma, na které jsme se poněkud rozpovídali. „Tak a je to…“ prohodil a do náruče mi podal dvě větší misky. „Vezmeš to prosím vedle?“ ujistil se jestli chápu co po mě chce. „Jasně“ usmála jsem se a mířila do obýváku. Sám uchopil několik misek a držel se kousek za mnou. „Mmm… jídlo!“ konstatoval Niall, když mi stoupl do cesty a svým pohledem ‚hypnotizoval‘ misky s jídlem. „Počkej aspoň něž to položím, nechci skončit jako tvůj zákusek…“ zazubila jsem se, obešla ho a misky položila doprostřed rozprostřených dek na zemi. Měla jsem v plánu počkat až se kluci usadí, což mi nevyšlo. Liam mě pobídl abych si vybrala místo a sedla si jako první. Sice jsem skoro nevěděla co mají v plánu, ale nechtěla jsem být středem, proto jsem se usadila spíš ke kraji. Liam se sesunul k zemi vedle mě z levé strany. Louis z pravé, opět s nadšeným úsměvem. Vedle něj Harry, Zayn a nakonec Niall, už dávno zaujatý jídlem s kytarou na klíně. /Bože, neříkejte mi, že je hezký a ještě k tomu umí hrát na kytaru! Ještě aby někdo z nich uměl zpívat a je po mně…/ pomyslela jsem si.